Listopad 2010

Nein, tut mir leid.

29. listopadu 2010 v 18:47 | DayDreamer |  deníček
Já vim, že mám křivý nohy. A ten úsměv nic neznamená. Usmála jsem se jen aby se povedla pěkná fotka. I když moc pěkná ani není.
Z D R A V Í M.
Poslouchám schválně veselý a energický písničky, abych nemyslela na to, co se teď poslední dobou děje. Ale nechci, abyste mě litovali, jen se musím někam (a někomu) vypsat. Ani nevíte, jak mě to vybíjí, připadám si jako slabá baterie mobilního telefonu, která vám vybití oznamuje odporným změněním ze tří čárek na dvě či jednu, možná i pípnutím. Včera se zase hádali. Tak nahlas, že jsem to slyšela i přes puštěnou sprchu. Nesnášim hádky! Bože, proč je to jen tak složitý?! Tátovi přišel nový pas (pamatujete, jak jsem psala, že ztratil doklady..?). A víte, co to znamená? Znamená to, že odjede pryč. Až mu udělají vízum. Opustí nás. Možná si ani neuvědomuje, jakou bolest mi to způsobuje, neuvědomuje si, že to ve mě touhu brečet. Ano, jsem ráda, že jsem mohla prožít šťastné dětství ještě v dobře fungující rodině. Ale teď si tolik věcí uvědomuju mhohem víc, mhohem víc mě to bodá do duše jako ostrý trn. Chci ho mít každý den u sebe. Pokaždé, když odemknu dveře od bytu vidět, jak sedí u počítače s těmi legračními brýlemi na nose. Vidět a slyšet, jak mi vysvětluje základy fotografování, i když to možná občas vysvětluje nesrozumitelně pro můj mozek, i když možná občas užívá výrazy, kterým nerozumím. Chci, aby tu byl, i když se občas pohádáme. Chci, aby byl můj táta pořád se mnou! Ale odjede, vím to, tuším to. A zůstaneme tu sami - já, ségra a mamka. Nikdy jsem si ani ze srandy nepředstavovala, že by se naše úžasná a milující rodina rozpadla. A věřila jsem, že se tak nikdy nestane. Jenže se to děje. Přímo u mě na očích a já tomu nemůžu nijak zabránit.
I Vánoce nejspíš budou stát za dvě věci. Sice nás mamka chce někam vzít (nás=já+sestra). Kam to asi může být? Do Ruska. Zase. Nechci bejt nevděčná, ale už mě to tam začíná nudit. Každý léto tam jezdim. Chodím na ta samá místa. Trávim čas se stejnými lidmi. Chce nás tam vzít na vánoční prázdniny. A dárky prý taky budou podle mamky jen symbolický. No a co. Ani mi to nevadí. Minulý dárky taky nebyli nějak extra drahý. A zase - nechci bejt nevděčná. Jen píšu, že to chápu. Nejsme bohatí. Ale zato jsme bohatí jako rodina, protože jsme šťastní - aspoň tak mi to říkali rodiče. Už je to nějakej pátek, co jsem ta slova naposledy slyšela.
No nic, nebudu vás už zatěžovat mýma depresivníma kecama. Mějte se.

Sláva, už je sníh!

27. listopadu 2010 v 20:35 | DayDreamer |  deníček
A H O J.
Nevím jak načít článek, který už tak dlouho plánuji napsat. "Jak se máte" je moc takový, echm, konverzační, tak prostě budu psát, co mě napadne.
Včera jsem byla u kadeřnice a mám prostříhané vlasy, které mi ještě o trošku zkrátila. Vypadají celkem slušně - když jsou vyžehlený! A právě za tohle jsem na svoje vlasy naštvaná; nikdy se nedají dokonale vyžehlit a pokaždý se zvlní, a to nevypadá pěkně s kombinací s rovnou ofinou přes celý čelo. Kadeřnice mi ještě dala (nebo spíš prodala) takový olejíček, který mojí hustou hřívu má nějak aspoň trošku zkrotit. Doufám, že to zabere.
A hned po hodince strávené v kadeřnictví jsme jeli celá rodina na večeři s přátely. A hráli jsme si na šťastnou rodinku, jak jinak. Už mě to všecko unavuje a vyčerpavá. Sice se snažim nedávat to najevo, ale jakmile jsem doma a nemám se čím zabavit, tak mi hlavou poletují myšlenky, kterých se ne a ne zbavit.
Dneska dopoledne jsem dočetla knížku s názvem "Holky na vodítku - Jmenuji se Martina" od Ivony Březinové. Moc se mi zalíbila. Je taková pravdivá, nejspíš napsaná podle skutečných příběhů a událostí. Knížka "Jmenuji se Martina" je o bulimičce, která vězí v léčebně společně s jinými "problémovými" dospívajícími, například gamblerka Ester, narkomanka Alice, erotomanka Beáta, kluk se sebevražednými sklony Zbyněček a dalšími. Knížka je psaná formou deníku, který střídají situace z přítomnosti. Martina se nakonec svého "zlozvyku" zbaví pomocí mladého sympatického asistenta Michala. Upřímně tuto knihu doporučuji, je celkem tenká, asi 180 stránek, které jsem přečetla za dva dny. Taky mám z knihovny pučené "Jmenuji se Ester" a "Jmenuji se Alice".
Jakmile jsem dočetla knížku a doprala pračka, vydala jsem se s mamkou na procházku kolem zahrádek a rybníku. Cestou se k nám přidala černá kočička, která se nejspíš bála fotoaparátu, takže jediný pěkný snímek je ten pod článkem. A pořád se lísala u našich nohou. Roztomilost. Taky jsme nakrmily hladové labutě a kachny, které legračně klouzaly po tenkém ledě.
Usoudila jsem, že je čas na vánoční výzdobu pokoje a třpytivé girlandy jsem položila na horejšek skříní. Na skříňky nad psacím stolem jsem nalepila vločky, ale ještě je chci dolepit na šatní skříň a možná i na boční stranu skříněk. Žárovičkové řetězy už je na čase koupit.
Zítra mám v plánu udělat všechny potřebné úkoly do školy. A co jste si naplánovali vy?
S pozdravem a přáním hezkého večera,
DayDreamer.


Vánoční nálada klepe na dveře.

23. listopadu 2010 v 15:00 | DayDreamer |  deníček
Dnes ráno, když jsem stála na autobusové zastávce a čekala, až mi přijede bus, se snesla na zem první vločka. A pak za ní další a další. Zahlédla jsem je padat na zem na pozadí světla lampy, protože ráno byla tma. Nemohla jsem od sněhových vloček odtrhnout oči, zírala jsem na ně jako malé děcko do tý doby, než mi přijel autobus. To už jsem nastoupila, zaplatila si jízdenku a sedla si na místo, které mi zabrala Lenka. Na Vřesové se sníh rozvaloval po trávě a střechách aut. V Dolních Nivách už sněhu přibývalo, ležel na trávě, stromech, střechách domů i aut, padal na lidi, kteří čekali na autobus. Ach, jak já jsem ráda, že už napadl první sníh, i když stejně za hodinu či dvě roztál. Mám ráda sníh. Doufám, že tenhle rok ho nebude málo!
Chci si nějak pěkně vánočně vyzdobit pokoj, respektive mojí polovinu pokoje. Chci světýlka, řetězy, girlandy, svíčky - ? (bojím se ohně), papírové vločky. Světýlka ale budu muset na noc vypínat, protože sestra za světla prý nemůže usnout. Mě se ale světlo vánočních žároviček líbí a ani by mi nevadilo, kdyby svítily celou noc. Taky jsem změnila dizajn - vím, že ta číča tu byla jen chviličku, ale někdy ji sem opět nastavím.
A co u vás? Sněžilo nebo protivně mrholilo, jako u nás odpoledne? Zdobíte si pokoj vánoční výzdobou nebo ne?
Danča a já.))

Utéct, schovat se a neslyšet.

21. listopadu 2010 v 10:09 | DayDreamer |  deníček
Nemám na nic náladu. Ani se mi nechce psát tenhle článek, jak jsem otrávená z toho, co se mi děje doma. A nejen doma. Kámoška mi lže nebo si vymejšlí, jak chcete. Před týdnem byla "venku" s jedním klukem. Viděla jsem je - přísahám, že to byli oni! - v restauraci u autobusovýho nádraží. Potom jsem se jí ve škole zeptala, jaký to v tý restauraci bylo - otázka čistě kamarádská - a ona, koukajíc mi do očí, odpověděla, že byli v parku. Dobře, řekla jsem si, třeba jsem si jí fakt s někým spletla. Jenže předevčírem, tedy v pátek, po tom, co mě doprovodila na bus (jen protože to měla po cestě za tím klukem), jsem jasně viděla jí, jak otevírá dveře do restaurace a vstupuje dovnitř! A to mi předtím tvrdila, že jdou zase na procházku. Pěkná procházka. Ale to není všecko - včera měla jet do Prahy na Vánoční trhy (podle mě ale začínají až za týden) - aneb pěkná výmluva, aby se mnou nemusela ven. Jenže to žádný Prahy nejela. Byla v nákupním centru, viděla jsem jí tam (mimochodem, koupila jsem si zimní kotníkový boty). Asi to tak vypadá, že lhaní  kámošům už je na denním pořádku. A pak se diví, že jsem "divná", že se nesměju každý blbině, kterou pronese.
Bohužel to mojí "pravdomluvnou" kamarádkou nekončí. Když byl táta včera v koupelně, tak se spustila menší potopa - odkud asi?!- která pokračovala až do kuchyně, kde jsem uklouzla a málem narazila na roh kuchyňský linky. Tak říkám: "Tati, máš tam potopu." a on, že to nemůže bejt od něj, že leží ve vaně. Tak se do toho vložila mamka, že ať vypouští vanu a jde to tady vytřít. Nacož se náš tatínek rozzuřil a začal křičet a nadávat. Byl nalitej. Poslední dobou pije alkohol každý večer. A to mě nenechává klidnou. Copak nechápe, že tímhle problémy v rodině nevyřeší a že pokud mu najdou alkohol v krvi, a to jakože najdou!, tak mu doktor nebude provádět nějakou analýzu. Tati, alkohol škodí a zdraví, a stejně s jeho tzv. "pomocí" svý problémy nevyřešíš, tak už to pochop! Jsi dospělej člověk!
Po tomhle incidentu jsem nemohla usnout, ale bylo to i tou kávou, kterou jsem si během sledování pana Fazole (Mr. Bean) dala. Šla jsem tedy za mamkou, která vytírala tu spoušť po tátovi. Chtěla jsem jí pomoct, ale řekla, že to zvládne sama. Tak jsem tam postávala a potom si sedla spolu s mamkou ke stolu, kde jsme hovořili o tom, jak se to celý bude vyvíjet dál. V pátek prý s tátou mluvili na téma "rozchod". Čekala jsem to. Prej to navrhl táta. Nebudu tady vypisovat proč. Mamka chce na Vánoční prázdniny spolu s náma odjet do Ruska za babičkou. Že prý nebude snášet nalitýho manžela každej den. Chápu jí. Ale zase nechat tady tátu samotnýho na Nový rok (Rusové slaví Nový rok, ne Vánoce 24.12.) mi přijde krutý. Bože, je toho už na mě moc! Nechci přijít o rodinu, která spolu dobře vycházela. Nechci!

chyba

17. listopadu 2010 v 10:08 | DayDreamer |  deníček

Dobré ráno. Dneska jsem shlédla na MTV videoklip k týhle písničce a moc se mi zalíbila. I když poslouchám spíš rock, tak u mě v mp3ojce najdete i nějaký ty electro songy.
Včera se naši zase pohádali. Kvůli takový píčovině (omlouvám se, ale jinak to prostě říct nejde!), že to ani není možný - hádali se o to, kdo zavolá známý a zruší nějakou jejich schůzku či co. Já myslela, že k nim vtrhnu do pokoje a oba je profackuju!
Celý dny a týdny se kvůli tomu po večerech, když usínám, trápim. To nemůže bejt pravda, třeba je to zlý sen. Vždyť spolu tak dobře vycházeli. Skoro se nehádali. A teď?! Nevím, kde se to pokazilo. Ale moc mě to mrzí a teď bych nejradši vrátila čas zpět, a jakmile by se zase začli hádat, přetočila bych to zas zpátky a zase a zase. Jenže tohle bohužel nejde a já se nejspíš budu muset smířit s tím, že se nejspíš budou rozvádět. Nevim, co budu dělat, jestli se fakt rozvedou.
Ve škole celkem dobrý. Tam se radši přetvařuju, že je doma všecko oukej, aby mě nikdo nezačal litovat a nevyvolal vodopád slz. Včera jsme psali čtvrtletní práci z češtiny a pak ještě test z fyziky. Počítám s jedničkama. Doufám.
Snad si užíváte života líp než já. Mějte se fanfárově.
P.S: Pod perexem je fotka mýho pokoje - na přání Strawbe.

Dobrý den.

13. listopadu 2010 v 16:08 | DayDreamer |  deníček
Dnes jsme s tátou přestavěli můj nábytek v pokoji. Ségra byla nakonec proti, tak jsem ten společnej nápad na přestavění nechala být a vymyslela jsem si svůj. Hned ráno, jakmile jsem byla sytá a oblečená, jsem začala vytahovat věci z postele (mám takovou tu s úložným prostorem) a polic a skládat je na sestřinu půlku pokoje:D. No, stejně byla na počítači, tak co. Pak jsem zavolala taťku a přestavovali jsme to tam asi dvě hodiny. Ale vyplatilo se to. Moc se mi můj "nový" pokoj líbí! Akorát jsem musela sundat všechny plakáty, a teď po nich zůstaly fleky, protože jsem je lepila na zeď tou lepící gumou. Ale v hlavě mám teď takovou myšlenku, se kterou si pohrávám - koupím velký foto rámečky (asi pět) a udělám koláž z fotek z míst, kde jsem všude byla (myslím ve světě). A každý ten foto rámeček bude vyplněn fotografiemi. A potom si je pověsím nad postel.
Jinak ve škole celkem pohoda. Příští týden píšem čtvrtletky. Juchů.

Milí rodiče,

11. listopadu 2010 v 18:20 | DayDreamer |  deníček
už mě s tou vaší naštvaností na sebe opravdu štvete! Opravdu vás nechápu. Vždyť mi sami pořád říkáte a vtloukáváte do hlavy, že hádky jsou to nejhroší na světě, že si blízkých lidí máme vážit. A teď?! Nemluvíte spolu už týden, včera jste to sice "porušili" - kvůli máminým narozeninám. Ale dneska už je dneska, co?! Žádný "ahoj" a pusa na přivítanou, žádný optávání se typu "jaký byl dnešek" a "co v práci", žádný zdrobněliny vašich jmen, NIC! Ani nevíte, jakou bolest mi tím způsobujete. Nevíte nic!!!

Užitá fotografie a média

9. listopadu 2010 v 16:32 | DayDreamer |  deníček
Zdravím, milí blogeři.
Dnes jsem se nezúčastnila výuky ve škole, protože jsem se jela spolu s tátou a Dančou podívat na Střední keramickou školu. Ne, nechci být keramikem - je tam totiž obor Užitá fotografie a média. Nevím, zda-li jsem vám psala o tom, že by se mi celkem zamlouvalo být fotonovinářkou. Víte, k mému překvapení mě ta škola ani moc nenadchla. Samozřejmě, malou roli hrál i vzhled školy, ale o to ani tak moc nešlo. Viděla jsem fotografické třídy, jasně, jsou vybaveny dobře, ale když je žák ve třeťáku a ani neumí správně držet fotoaparát, tak to promiňte, ale svědčí to o nízké úrovni. Vystavených fotek tam bohužel moc nebylo, a těch deset dvacet, co jsem viděla mi přišli neprofesionální a neumělecké, asi jako když jsem začínala fotit, opravdu. Jsem z toho celkem zklamaná. Ale nejvíc mě štve to, že se dělaj scio testy i talentovky, ale to by nebylo tak hrozné, kdybych na těch talentovkách nemusela kreslit! No chápete to?! Na co bude fotografovi kreslení? Dobrá zpráva je, že za výkres na přijímacím řízení se dává pouhých pět bodů. Výtvarka se však jako předmět vyučovat bude, což mě, kamarádi, děsí. Jasně, něco nakreslit dokážu, ale to, co jsem dnes viděla ve výtvarných učebnách se s tím mým "talentem" nedá srovnávat. Každopádně to ještě promyslím. Nezbývá mi ale moc času, přihlášku musím podat do konce listopadu.
----------------------------------------
AKTUALIZACE 10.11.2010
Nepodám jí tam.
P.S: Mamka má dneska narozky!:D

O Melody Soulové - 10.kapitola

7. listopadu 2010 v 11:13 | DayDreamer |  mnou napsané příběhy
 "Melody, holčičko?"
Ze spánku mě právě vyrušil šepot. Důvěrně známý šepot. Mamčin šepot.
Otevřela jsem oči a spatřila jí v polosedě - v pololeže na lůžku. Usmívala se.
"Mami!" vyhrkla jsem a natahovala k ní ruce. Objali jsme se, dali si pusu na tváře. Připadalo mi, jakobych jí neviděla několik týdnů, a ne jenom jeden den.
"Je mi moc líto, co se stalo. Toho řidiče by měli zatknout!" řekla jsem rozzlobeně. Maminka se nejdřív tvářila nechápavě. "No přece toho řidiče, co tě srazil, mami!" dodala jsem.
Pokývala hlavou a ještě jednou mě objala. Pak už do pokoje vstoupila zdravotní sestra.
"Dobré ráno" pozdravila a potom střelila pohledem ke mně. "Víte, správně jsem vás tu neměla nechat přes noc!" řekla naštvaně. "Jak se cítíte, paní Soulová?"
"Nemohu říci, že dobře. Bolí mě celé tělo." odpověděla mamka se smutným výrazem ve tváři.
Sestra přikývla a odešla.
"Chceš přinést kávu, mami?" zeptala jsem se starostlivě.
"To budeš moc hodná, Mel."
Zvedla jsem se tedy a vyšla z nemocničního pokoje. Po chodbě pobíhala spousta doktorů a doktorek a zdravotních sestřiček, na které dopadalo zářivé světlo zbarvené do bílé barvy. Zamířila jsem k automatu na nápoje. Zašmátrala jsem v kapse u džín a vylovila potřebné peníze na kávu s cukrem a čaj. Vhodila jsem drobné do automatu a ten mi nalil kávu i čaj dohnědých plastových kelímků. Byly horké. Vzala jsem je do rukou a vydala se zpět za maminkou. Vstoupila jsem do pokoje, jenže už nebyla sama. Na mé židli seděl doktor Preston. Když mě spatřil, okamžitě ukončil konverzaci, pootočil se na mě a věnoval mi křivý nepřirozený úsměv.

Co na to říct..?

6. listopadu 2010 v 13:30 | DayDreamer |  deníček
Prakticky hned po tom, co jsem dopsala minulý článek se rodiče pohádali. Zase. Štve mě to. A nesnášim to. Táta "vyhrožoval", že odejde, máma řekla, že ať. Potom se u mě v pokoji rozbrečela. Prej už toho má všeho po krk. Že už tátovi odpustila všechno možný, ale tohle že prej je vrchol. Nevím co dělat. Oba mám ráda a vlastně oba chápu. Nejsem na ničí straně. Jsem na svý straně, která prosí, aby se přestali hádat!

Dáváme reklamě tvář...

4. listopadu 2010 v 17:09 | DayDreamer |  deníček
...aneb dostala jsem letáček na casting do reklamy. Opravdu mě zaskočilo, kdyz k nám do třídy přišla blonďátá paní se slovy "uklidněte se, prosím, komu dám lísteček - ukáze ho doma" se začala rozhlízet po třídě a hledat vhodné lidi. A já jsem byla mezi nimi. Překvapilo mě to, protoze já si hezká nepřipádám, ale ještě víc mě překvapilo, ze ten letáček nedostala Klára. No, doma jsem to ukázala, ale ještě nic nevim. Kazdopádně mi to připadá padlý na hlavu.
Dneska jsme psali písemku z chemie z molární hmotnosti a hmotnostního zlomku. Umím to. Uz jsem za to jednou dostala jedničku. Jenze teď se to pokazilo, protoze jsme měli vypočítat mol.hm. a hm.zl. chlorečnanu hlinitého, u kterého jsem bohuzel zapomněla na kyslík. Takze nepočítám s lepší známkou nez čtyřkou. Maximálně trojkou, kdyby chemikářka byla hodná, coz není. Po zbytek hodiny jsem se potom sama na sebe naštvala a počmarála jsem si úvodní stránku pracovního sešitu, ale nelituju toho. Aspoň jsem si vybila zlost.
A ještě něco ke škole - dá se říct, ze jsem se skamarádila s lektorkou. Ano, vím, zní to divně, ale ona mi asi před dvěma týdny řekla, ze bych mohla být fotografka nebo redaktroka do časopisu National Geographic, coz mě opravdu potěšilo, i kdyz ani neviděla ani moje fotky, ani moje příběhy. A já se rozhodla jí fotky ukázat přes email nebo facebook, no a ona souhlasila! Na facebooku jsme se bohuzel nenasly, ale přes email jí fotografie pošlu.
Teď ale dobrá, a zároveň špatná zpráva; jeden kluk (echm, echm) se o mě zase začal jaksi zajímat. Jenze jednou uz mě odmítl. Cítím se divně. Jasně, mám ho ráda (a mozná i něco víc), ale on mi dává ten protivnej pocit falešné naděje. Bojím se, ze si to jenom tak namlouvám. Ale přece nejsem slepá, a úplně blbá taky ne. Uvidím, co z toho bude...
A to je tak asi pro dnešek všecko, moji milí. Mějte se hezky.